Blog
#3 Naděje umírá poslední
„Tak co, nechceš si zase chvilku povykládat?“ozval se zase jednou vnitřní hlas.
„Copak sis na mě vymyslel tentokrát?“ odvětil jsem a očekával nějakou záludnost. A přišla.
„Včera jsi pročítal nějakou přednášku o té své rakovině a netvářil ses nějak vesele. Myslím, že tam psali něco o hluchém období. A to znamená, že se ti to určitě vrátí, že? A ty jenom nevíš, za jak dlouho,“ začal se mi dostávat pod kůži a já si uvědomil, že jsem o tom skutečně přemýšlel a vzpomněl jsem si na pobyt v nemocnici na samotce, kdy za mnou přicházely zdravotní sestry a ptaly se: „Vy jste u nás na první transplantaci?“
Tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost, měl jsem jiné starosti. Ale teď to jasně vidím. Pomalu se vracím do normálního života a z ničeho nic znovu nález a další chemoterapie, další transplantace se vším kolem toho znovu.
„To jsem si mohl myslet, že vyrukuješ hned s těžkým kalibrem. Ideální by bylo prostě na to nemyslet a žít v naději, že se mně to možná vyhne. Ale to bych si vytvářel klamnou naději a v podstatě čekal na zázrak. Přitom je naděje v tom dobrém smyslu pro takové životní situace důležitá. Ale je potřeba si stanovit konkrétní splnitelný cíl, odhodlání se za ním vydat různými cestami i přes překážky a hlavně si věřit a být trpělivý.“
„Líbíš se mi. Tak jsem tě zkusil podusit jednou pěkně beznadějnou prognózou, a ty mně to vracíš nadějnými vyhlídkami. Ale pěkně se o tom mluví a hodně těžko realizuje. Tak copak to máš za cíle a máš vůbec nějaký?“ snažilo se mne stále deptat mé pesimistické „já“.
„No jednu takovou naději jsem si nedávno splnil. Koukáš, co? Po dlouhé odmlce jsem se opět pustil do malování obrazů a přijal jsem nabídku namalovat portrét kamarádova syna. Už jednou jsem jej ztvárnil. To měl kluk 10 let. Teď to bylo horší, mělo to být k dvacátinám a z něho už je chlap s vousama. Byla to výzva. Nabídku jsem přijal a pustil se do práce. No slovo pustil není to správné. Šlo to pomalu a vzal jsem si na to příliš hrubý papír, takže pastel, se kterým pracuju, se špatně prsty roztíral. Musím se taky přiznat, že jsem si chvílemi přestával být jistý, jestli to zvládnu. Ale podařilo se mně úplně se uvolnit a nechat prsty plynout po papíře a postupně jsem začal plně věřit, že to zvládnu a bude to pěkný. Obraz jsem dokončil a ten pocit radosti, který jsem cítil, byl nepopsatelný. Když mně pak i kamarádův syn vyjádřil obdiv, tak jsem byl fakt šťastný.“
„Á… tak že by přece jenom trocha ješitnosti k mé radosti?“ ozvalo se zevnitř, „ale já ti to přeju. Vidím, že se jen tak nevzdáváš. Nemáš k dobru ještě nějakou humornou malířskou historku, když si mne zase dostal?“
„Na jednu jsem si vzpomněl. Když jsem malovával akty, tak jsem jeden dal k narozeninám svojí tetě, učitelce (obrázek níže). Byl to jeden z mých prvních pastelů. Dlouho jsme se neviděli, až jednou mě pozvala k sobě domů na oslavu sedmdesátin. V tu dobu u ní bydlela i její dcera. Jak se blížil termín oslavy, zazvonil telefon. Byla to ta moje sestřenice: „Ahoj, volám ti, aby ses nelekl, až k nám přijdeš a uvidíš ten svůj obraz.“
„A proboha proč?“ nechápal jsem.
„No víš, jak je mamka konzervativní, prostě učitelka, tak si koupila pastel a odmalovala z toho ženského rozkroku to ochlupení, protože byť mělo znázorňovat křoví v přírodě, jí se to zdálo příliš realistické a tím i vulgární,“ nesměle špitla.
Já jsem zprvu zkoprněl, že si někdo dovolil upravovat moje umělecké dílo, ale vzápětí jsem se usmál. Dostal jsem nápad a už jsem se těšil na oslavu.
Přišel den oslavy a já jsem zaťukal na dveře u mé milované tety, které jsem si moc vážil. Otevřela mně sestřenice a já vešel dál. V obýváku seděla teta a její bráchové s manželkami. Popřál jsem jí a oslava probíhala v plném proudu. Počkal jsem na chvíli ticha a promluvil:
„Tak si přátelé představte, že ta naše oslavenkyně je nejenom moudrá žena, ale má také tvůrčí vlohy a dokázala odstartovat i nový módní trend.“
Všichni, včetně tety, na mne s úžasem zírali a vůbec nechápali, o čem mluvím.
„Koukáte, co?“ prodlužoval jsem napětí a odkráčel k obrazu, visícímu na stěně.
„Co vidíte? Krásné nahé ženské tělo, včetně holého rozkroku. Je to tak?“ soustředil jsem jejich pozornost.
„Ano,“ zaznělo téměř jednohlasně.
„No a původně byl rozkrok zakryt „drnem“, jak jsem si pro sebe ochlupení nazval.“
Všichni zapřemýšleli. Ale stále nic. Ani teta se nechytala a jenom zírala.
„No moje milá teta: „viď teto,“ pochopila, že ochlupení je přežitek, a tak ho na obraze odstranila a ukázala dámské přirození ve své nahotě. Nevím, jak dokázala dostat tento nápad do celého světa (obraz ode mne dostala před 20ti lety), ale zhruba v té době si ženy začaly holit své ochlupení v podpaží a v rozkroku,“ ohromil jsem příbuzné a hlavně tetu. A čekal jsem na odezvu. Najednou všichni pochopili a spustili nekonečný smích. Ale mne pochopitelně zajímala hlavně teta.
Já jsem ze svého ega ustoupil a převrátil celou situaci na srandu. Čekal jsem napjatě, co na to ona. Pochopí to?
„Jiříku, můj drahý synovče. Pokud chceš se svými obrazy prorazit do světa, tak se příště neostýchej, popros mě, jestli bych tvoje obrazy nemohla dotáhnout a úspěch bude zaručen. Ale nejsem laciná,“ ozvalo se z křesla.
Teď jsem zůstal úplně zkoprnělý já. A přišlo druhé kolo neutuchajícího smíchu. Dodnes mám od tety na talíři: „Jiříku, kdy mně doneseš další obraz na domalování?“
„Víš, a tento humorný příběh je příkladem dalšího příkladu pozitivní psychologie, jak je možné bojovat s životními problémy, a to je vděčnost. Místo prosazování ega a svých zájmů (umělec versus učitelka), můžeme s patřičnou úctou využít humoru a být nakonec vděční, že místo konfliktu nám zůstane krásná vzpomínka.“
„Řeknu ti, to je už podruhé, co máš navrch. Vidím, že na tebe se musím opravdu dobře připravit!“ skončilo náš rozhovor moje beznadějné „já“.
Jdu spát a prosím všechny, kterým jsem ublížil, aby mně odpustili, odpouštím všem, kteří ublížili mně a hlavně, odpouštím sám sobě.
Když se ráno probudím, otevřu oči, vstanu a zamyslím se. Včera to bylo super a dnes už mám tři hezké prožitky…probudil jsem se, otevřel oči a vstal jsem – super den.
„Tak kdy zase přijdeš?“
(pokračování příště)
Další díly blogu
#1 Nebe a peklo – Aljaška a rakovina
#2 Být nebo mít?
#3 Naděje umírá poslední
Zjistěte více po telefonu
Venuše – Výklad karet, Astrologie, Numerologie
Změní se brzy život k lepšímu? Nevíte si rady? Toužíte po lásce?
Karty a hvězdy společně pomohou najít odpověď!
SMS pište ve tvaru TAROT18 datum narození a váš text na 904 30 46
Poskytovatel: E.M.A. Europe s.r.o., P. O. Box 14, 110 05 Praha 05, tech. zaj. Materna, 1sms 46 Kč, www.ema.bz, www.platmobilem.cz
Autorská práva vyhrazena. Bez písemného svolení je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem, mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce. Výklad karet online zdarma připravil Jiří Berta, anglická verze Tarot Card Stories, Mapa stránek, 2024 © LB